Bílý mučedník. Imaginární interwiev s P.  Antonínem Zgarbíkem SJ

Jsem tu na Velehradě už 40 let hrobníkem, ale ještě se mi nestalo, abych zahazoval vykopaný hrob bez nebožtíka, říkal nám zkormoucený sedmdesátník opíraje se o lopatu zasunutou do hromady zmrzlé hlíny. Takhle, carissime pater, pošlapali komunisté vaše poslední přání z věznice ve Valdicích být pochován na Velehradě mezi spolubratry jezuity.**

To bylo postludium jejich zarputilé nenávisti vůči jezuitovi, a k tomu ještě tajnému provinciálovi. Byla živena jejich záští k Bohu, ke Kristu a k Církvi. I po smrti jsem pro ně byl hrozivým nebezpečím, jako by cítili obvinění mlčenlivé většiny národa, že jsou moji vrahové. Nikdo to nahlas nevyslovil, ale zíralo to z pohledů, které jim vpalovaly Kainovo znamení. Už domluvený a povolený pohřeb z velehradské baziliky zhatili tím, že nevydali mé tělo. Dobře věděli, jak bleskově se po celé republice rozšířila zpráva o mé smrti ve vězení. Měli dost špiclů a informátorů, kteří jim hlásili, kolik věřících, pro ně nepřátel komunismu, se chystá na můj pohřeb a jaká to bude manifestace proti režimu. A tak jste na vratech baziliky našli oznámení: Pohřeb se dnes nekoná!

Uprostřed zasněženého hřbitova, nad vykopaným hrobem, nás stálo asi 25 jezui­tů, kteří jsme ranním autobusem přijeli z Brna doprovodit vás na poslední cestě.

Cítili jsme v zádech pohledy špiclů, jejich fotoaparátů i dalekohledů, ale věděli jsme, že už je to poslední zvůle, kterou si mohou vůči vám dovolit. Překvapila vás jejich zloba až za hrob?

Míval jsem podivnou jistotu, že se sem vrátím. Je to můj rodný kraj. Pán mě odtud povolal, abych ho následoval. Kousek přes kopec jsou uprostřed chřibských lesů skryty Jankovice, kde jsem se narodil a chodil do školy, ale i vyváděl pořádné klukoviny. Tam jsem okoušel, jak hořce chutná skýva sirotka, když tatínek za války padl na frontě. Já věděl, že se sem vrátím, že se tu setkám s už dávno zemřelou matkou i staršími sestrami, že můj hrob zúrodní tuhle požehnanou zem jako hrob pana faráře Cyrila Bati, který naší osiřelé rodině pomáhal, jak jen mohl, a nakonec rozhodl, že navzdory úděsné chudobě půjdu studovat do jezuitského gymnázia na Velehradě. I když mě před několika měsíci odváželi z Popic od sestry znovu do valdické věznice a lidsky to vypadalo bezvýchodné, já věděl, že se tam vrátím.

A proč jste musel zpět do vězení? To jim nestačilo pět odkroucených let, vaše ohrožené zdraví? Byl v tom plán na vaši likvidaci?

Už při prvních výsleších a ty trvaly tak od sedmi do deseti hodin; v noci se estébáci střídali mi ten zlý byli totiž dva: jeden uhlazený, poměrně inteligentní, druhý měl na starosti řvaní, urážky, údery do stolu, ale i údery do hlavy a pod žebra řval do tváře: Jestli se nepřiznáš, vyjdeš odtud nohama napřed. V jejich estébáckém žargonu to znamenalo mrtvý na nosítkách. Pak při udílení trestu, většinou samotky, se to až monotónně opakovalo.

Ale samotka je jedním z nejtěžších kázeňských opatření ve věznici. Co jste jim tak často prováděl?

Při výsleších a bylo jich habaděj ze mě nedostali ani nevymlátili informace, jež by jiným uškodily. Proto jsem byl zařazen mezi úhlavní nepřátele socialismu, a ti měli právo jen na mimořádná kázeňská opatření, šikanu od dozorců, ale i od kápů na pracovišti, zlomyslně vymýšlené malé i velké tresty a ovšem samotky tedy týdenní pobyt v betonové kobce, kde se vězeň ani nemohl narovnat, s jednou dekou a odstupňovaným jídlem, to znamená hladem, krutým hladem, sžíravým hladem. K tomu chlad, mráz pronikající až do morku kostí, a tma žaláře, bez jediné štěrbiny světla. Měl jsem už za sebou nacistický koncentrák v Terezíně, ale odtud jsem se vrátil jen strašně vyhublý, brzo jsem se dostal do kondice a při zatýkání v Brně během bartolomějské noci z 13. na 14. dubna 1950 jsem byl zdravý jako ryba.

Kvůli silným záchvatům astmatu konečně komunisté vyhověli žádostem vaší sestry Boženy a přerušili vám výkon trestu. Kdy jste vlastně dostal astma?

V říjnu 1960 bylo velmi sychravo. Na vězeňských celách jsme se klepali zimou. V chatrném vězeňském mundúru, špinavém a propoceném, jsme byli všichni snadnou kořistí chřipkové epidemie. Když jsem ji dostal já, došla ve věznici zásoba léků, a tak my zbývající nebyli nijak léčeni. Leckteří se z ní po týdnu dostali, u mne se však vyvinul těžký zápal plic. Léčení bylo opět spíše symbolické, a tak po nějakém týdnu jsem dostal první astmatické záchvaty, při nichž jsem se téměř dusil.

Když mě sestra Božena mohla poprvé navštívit v žaláři, zhrozila se nade mnou. Téměř jsem nemohl mluvit a popadal jsem dech. Při podávání ruky mi zkoušela tep a bylo jí jasné, že mám horečku. Zhrozila se, že mě s takovou těžkou nemocí nechají chodit a pracovat. Po návratu domů psala žádosti na všechny strany, pak i osobně zajela do Ostravy na krajský soud, do Prahy na ministerstvo spravedlnosti, a podala žádost o mé propuštění i prezidentu republiky. Nikdy nedostala odpověď. Až mé neustávající záchvaty přiměly vedení věznice přeložit mě z těžkého žaláře na Mírov, kde vládl mírnější vězeňský režim. Avšak ani tam se mé astma nelepšilo. Obavy, že bych jim zemřel ve vězení, že by ze mě udělali mučedníka, je asi přiměly k tomu, že mi udělili přerušení trestu, a já se mohl odebrat k sestře Boženě do Popic, na Jižní Moravě. Její manžel tam byl předsedou JZD, a to snad také sehrálo roli při jejich rozhodování.

Jak to, že vás, carissime pater, tak brzo odvlekli zpátky do žaláře?

Díky klidu domácnosti sestry Boženy, její neuvěřitelné péči a také lékům, které sehnala z Rakouska, se můj zdravotní stav zlepšil. Měl jsem stále záchvaty astmatu, ale byly stále řidší a mohl jsem docela dobře dýchat i chodit do polí i tam jsem byl sledován špicly. Z věznice ne­ustále chodily dotazy na okresního lékaře v Hustopečích, jak jsem na tom zdravotně. Cítil se pod dohledem StB a ohrožen, a snad proto na dotaz v listopadu napsal diagnózu: Nemoc je nevyléčitelná, ale ne smrtelná. To rozhodlo. Do týdne mě odvlekli zpět do věznice. Přechod z domácího vyhřátého prostředí do studených cel věnice na Mírově pak dokonal jejich likvidační práci.

Po mé smrti poslala setra Božena tomu lékaři mé parte s ručně připsanou jeho diagnózou: Nemoc je nevyléčitelná, ale ne smrtelná! Za rámeček si ji asi nedal. Stačil měsíc a půl, po stoupajících astmatických záchvatech jsem se pak 22. ledna 1965 udusil.

Váš prorocký výrok na studentských exerciciích v srpnu 1946 já byl tehdy sextán rozhodl mé řeholní povolání. V kapli exercičního domu na Stojanově zazněla vaše slova: Moji drazí, brzo nadejde doba, kdy Církev bude krutě pronásledována, ale vždy se najdou blázni pro Krista, kteří ho navzdory všemu budou následovat. V té chvíli jsem se rozhodl: Já budu tím bláznem! Odkud takové jasné poznání a vnitřní klid tváří v tvář dramatické budoucnosti?

To vše je ovocem poslušnosti, i když se vám to nezdá. Dobrý jezuita už od prvních exercicií hledá a snaží se dokonale plnit Boží vůli. Nezapomíná na Velkého Režiséra, kterému se nevymknou z ruky ani ty nejzapeklitější situace. Prostě je řídí mocí své lásky a milosrdenství ke konečnému cíli, a tím je Boží sláva. Já ji zakoušel během dramatických zvratů svého řeholního života. Po noviciátu na Velehradě jsem byl poslán na studium filozofie do Lublinu v Polsku, pak zpátky na Velehrad, abych dělal studentům prefekta. Na teologii jsem byl poslán do Maastrichtu v Holandsku, ale po roce, když už byla světová válka na spadnutí, nás provinciál povolal zpět. Zbývající tři roky teologie jsem absolvoval na Hostýně. Dne 5. července 1940 byla brněnská katedrála svědkem mého kněžského svěcení. Do slavné primice v rodných Jankovicích zaléhaly hrůzy 2. světové války, hrozba koncentráků, výslechů na Gestapu, hrůzy Heidrichiády se stovkami poprav a dalších slastí nacistických okupantů. V ústraní mariánské svatyně na Svatém Hostýně, kde jsem pomáhal novicmistrovi ve formaci mladých řeholníků, dokud je neodvedli na práci do Reichu, byl poměrně klid.V roce 1944, kdy už visela ve vzduchu porážka hitlerovského Německa, jsem byl jmenován superiorem u sv. Ignáce v Praze. Navzdory tomu jsem byl spolu s našimi studenty teologie zatčen a odsouzen do koncentráku v Terezíně. Jedenáct měsíců stačilo, že jsem se už díval smrti do očí, než Boží prozřetelnost mě potřebovala ještě pro další díla. Opět jsem byl poslán na Velehrad, kde jsem v letech 1947 až 1948 dělal jak rektora koleje, tak novicmistra.

A právě tam jsem se s vámi, carissime pater, setkal po druhé. Na počátku července jsem u vás dělal examen pro přijetí do Tovaryšstva Ježíšova. Ostatní tři examinátoři se zaměřovali více na apoštolské možnosti a cíle. Vy jste mě spíše odrazoval. Vrylo se mi do paměti vaše varování: Uvědomte si, že komunisté budou Cír­kev pronásledovat bylo to ani ne půl roku po komunistickém státním převratu a jezuité budou první na odstřel! Jako při stolním tenisu jsem vám tenhle míček bravurně vrátil: S tím počítám. Tehdy vám přes rty přeletěl lehký úsměv. Viděl jste už tehdy, co mě čeká?

Neviděl, jen tušil. A ten lehký úsměv? Ten vyvolala vzpomínka na můj novi­ciát. Po několika konferencích P. magistra o jezuitských mučednících v Japonsku a zvláště o té misijní výpravě 30 noviců a scholastiků pod vedením P. Azeveda, kteří byli 15. 7. 1570 u Kanárských ostrovů francouzskými hugenoty korzáry přepadeni, umučeni a naházeni do moře. To jsem v těch dnech byl tak nadšen, že jsem div nenastavoval hruď mečům a kopím pomyslných katů. Pak jsem dostal pořádnou chřipku a upadl do takové neútěchy, že jsem div neodešel z noviciátu. Tahle vzpomínka rámovala vaše slova: s tím počítám. I když jsem měl za sebou jedenáct krutých měsíců v koncetráku v terezínské pevnosti, kojil jsem se nadějí, že naši lidé nejsou schopni takových krutostí a nelidskostí. Už v Želivě, kde proměnili premonstrátský klášter na koncentrák pro představené se zvláště tuhým režimem, jsem vídal i zakoušel na sobě, že naši lidé tedy Češi jsou schopni stejných krutostí jako Němci, ne-li horších. Po zrušení lágru v Želivi v roce 1956 nás přesunuli do Králík. Komunisté vytvořili z mariánského poutního místa koncentrák pro řeholníky, kteří museli pracovat jako dřevorubci, dělníci v kamenolomech, orat na polích a s primitivními nástroji, motykami, vidlemi, lopatami, krumpáči, obdělávat půdu zanedbaného statku. Do tohoto mozolnatého, mnohým potem a námahou zalévaného farmářského poklidu vpadla zrada.

Máte na mysli Vančuru?

Trnu nad tím, když se mi vynořuje úzkost, jak si to ten nešťastník odpoví před Pánem, jak strašně ho bude tížit, že zradil důvěru a byl ochoten pro hrst výhod od komunistického režimu uvrhnout do vězení desítky spolubratří, ponořit je do takového moře utrpení, strádání a ponižování.

My v Brně jsme se o tom dovídali jen útržkovitě až po ostravském soudu, který vám vyměřil šestnáct let žaláře.

Z mlh a dusné atmosféry podzimu 1960 se vynořovaly obrysy těch škod, které Vančura napáchal. On sám byl vězněn v nejtvrdším komunistickém žaláři v tere­ziánské pevnosti Leopoldov na Slovensku, kde byli vězněni biskupové, provinciálové, opati, profesoři teologie a vůbec špičky katolické církve. Jako tvrdě vybojované řeholní povolání proti vůli rodičů ateistů a komunistů Vančuru mnozí obdivovali. Svou inteligencí, hovorností a hereckým nadáním dokázal pozvedat náladu leckterým smutným či malomyslným spoluvězňům. Asi po roce mu ohlásili, že bude propuštěn na svobodu. Jak český jezuitský provinciál P. Šilhan, tak slovenský P. Srna toho chtěli využít, aby přinesl jejich směrnice a pověření jezuitům v terénu. Provedl všechno podle jejich pokynů, ale také to udal StB a krátce nato byli všichni zatčeni a odsouzeni v loutkovém procesu v Ostravě. Nepadaly sice tresty jako v padesátých letech, kdy provinciál P. Šilhan dostal 25 let těžkého žaláře a ostatní jen o něco méně. Sazby, rozhodnuté předem komunistickou stranou, byly od 16 do 8 let žaláře za velezradu tak ve své zločinné hantýrce kvalifikovali snahu žít řeholním životem i v rozptýlení.

Po těch dvou osobních setkáních mi Pán nedal se s vámi setkat, ba ani při poslední cestě ke hrobu. Když jem přišel do noviciátu na Velehradě, vy jste už byl rektorem v Brně. Když nás všechny zatkli a odvlekli do koncentráku v Bohosudově, vás přísně hlídali v Želivě a pak v Králíkách; když jsem už pracoval v Brně jako pomocný dělník, vy jste putoval z věznice do věznice: Ostrava, Valdice, Mírov. A nakonec ani na velehradském hřbitově jsme se nemohli setkat. Marně jsem v tom hledal nějaký záměr.

A přesto je v tom božská ruka Velkého Režiséra dějin a lidských osudů. Tím více jsme se setkávali v Kristu, ve vzájemných modlitbách a při každé mši svaté. Nebeskou poštou jsme měli necensurovaný styk v každé bolesti, diskriminaci a ponižování. Právě tehdy se naplňovalo to, oč jsme prosili Pána v exerci­ciích: abychom byli chudí s Kristem chudým, tupeni s Kristem potupeným, abychom byli považováni za pošetilce a blázny pro Krista, protože on byl jako první za takového považován. Ještě bych trochu aktua­lizoval: aby nám bylo spíláno do velezrádců, válečných štváčů, špionů Vatikánu, zaprodanců amerického imperialismu atd.

A pak se nesmí zapomenout na vnuknutí Ducha Svatého, které přijali a rozšířili naši kněží v komunistických věznicicích v padesátých letech: V devět hodin večer se modlit jeden za druhého, věznění za ty venku a naopak, a kněží pak posílali všem požehnání. Když P. Feřt z české sekce a P. Polčín ze slovenské sekce Vatikánského rozhlasu dostali o tom zprávu, přednesli ten návrh vedení rozhlasu. Idea byla okamžitě přijata a provedena. Bylo pro nás ve věznicích, ale i pro propuštěné na svobodu náramně útěšné, když tuhle praxi převzal i Vatikánský rozhlas. Začínal pak ve 20.45 hodin růžencem a ve 21 hodin kněz uděloval se všemi uvězněnými a umlčenými spolubratry na všech vlnách rozhlasu požehnání.

Te Deum zpívané několikatisícovým zástupem při vašem pohřbu v Jankovicích bylo pro nás znamením časů, poselstvím, že Pán začal oslavovat svého věrného služebníka.

Malicherná až směšná snaha církevních tajemníků oklestit můj pohřeb na prosté uložení do hrobu se stala bumerangem. Původně byl můj pohřeb stanoven a řádně povolen na 26. ledna 1965 na Velehradě. Pak se lekli ohlasu té zprávy a množství lidí, kteří se na můj pohřeb rozjeli. Pohřební služba nesměla vydat rakev a rekviem muselo být odvoláno. Až 29. ledna brzo ráno se moji příbuzní díky dobrým železničářům dověděli, že moje rakev je ve vagónu ve Starém Městě a bude autem dovezena do Jankovic a že komunisté vydali příkaz, že pohřeb se musí konat 29. ledna 1965 v 10.30 hodin. Byl povolen pouze jeden kněz, bez plu­viálu, jen se štólou, bez ministratů, bez svěcené vody, kadidla a svíček, bez kapely, bez zpěvu žalmů, bez kříže v čele průvodu. Za několik hodin se zpráva rozlétla po okolních vesnicích a městech, a kdo jen mohl, tak došel nebo dojel. Ač byl pátek, pracovní den, shromáždilo se přes tisíc mužů, nepočítaje ženy a děti. Sotva se hnul průvod od kostela ke hřbitovu, celý zástup spontánně nikým to nebylo organizováno a domlouváno zanotoval Bože chválíme Tebe a během čtyř slok zpěv sílil a sílil, že to bylo slyšet jak dosvědčovali místní až na Velehrad. Smutek, strach, malomyslnost, beznaděj zmizely, povstávala plnokrevná hrdost, vědomí, že jsou svědkem na pohřbu mučedníka, bílého mučedníka, který se narodil v jejich vesnici, v této zemi, na Moravě. Už jsem jim nemohl žehnat jako při primici, ale za to jsem v nich každým krokem, kdy se má rakev blížila ke hrobu, zažíhal opojnou jistotu, kterou jsem dosvědčoval svým životem i smrtí. Zvěstoval jsem jim: Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy nepomyslil, to Bůh připravil těm, kteří ho milují (1 Kor 2, 9).

A.M.D.G.

P. Josef Koláček SJ

11. 2. 2010 Panny Marie Lurdské

Poznámky

Bílý mučedník (ex aerumnis carceris) kdo umírá následkem strádání a krutostí ve vězení.

Antonín Zgarbík se narodil 27. srpna 1913 v Jankovicích, zemřel na následky komunistického věznění 22. ledna 1965 ve Valdicích. Studoval na gymnáziu na Velehradě a v roce 1930 vstoupil do noviciátu jezuitského řádu. Vystudoval filosofii (v Lublinu) a teologii (v Maastrichtu), v roce 1940 byl vysvěcen na kněze. Stal se pomocníkem novicmistra a v roce 1944 superiorem u sv. Ignáce v Praze. Téhož roku byl zatčen nacisty a uvězněn v Terezíně. Po osvobození krátce pobýval v Praze a později se přesunul na Velehrad, kde byl magistrem noviců; kromě toho byl rektorem koleje při Biskupském gymnáziu v Brně.

Provinciál jezuitů P. František Šilhan jej v roce 1950 těsně před svým zatčením jmenoval viceprovinciálem. V rámci Akce K byl Zgarbík internován v koncentračním klášteře v Želivě, určeném pro prominentní a obzvláště nebezpečné členy řádů. V roce 1956 byl tento klášter zrušen a Zgarbík byl převezen do Králík. Zde byl v říjnu 1959 zatčen. V březnu 1960 byl ve vykonstruovaném procesu s členy jezuitského řádu odsouzen k šestnácti letům těžkého žaláře.

Byl vězněn v Mírově a Valdicích. Ve vězení onemocněl zápalem plic, v důsledku odepření nezbytné lékařské péče trpěl doživotními následky (dušnost a těžké astma). Poté mu byl na rok přerušen trest (po opakovaných urgencích sestry na nejvyšších místech), nicméně následky onemocnění už nebylo možno vyléčit. Po roce byl opět poslán do vězení, kde mu byly odpírány léky a lékařská péče. Zde zemřel v důsledku astmatického záchvatu a neposkytnutí lékařské péče a první pomoci.